1783
Osada z Robovy louky
Jak chudí poddaní za sedm měsíců vystavěli celou vesnici
Když v roce 1782 poslala skupina chudých poddaných z Prostějovska žádost o přidělení pozemků na „Robově louce", málokdo tušil, co z toho vzejde. Místo bylo na vyšší poloze než okolní vesnice, půda těžce obdělávatelná. Přesto — nebo právě proto — se k tomuto místu upnuly naděje desítek rodin bez vyhlídek na lepší život. Kníže Alois z Lichtenštejna nakonec souhlas udělil, ne bez přemýšlení: panství se prostě obávalo, že poddaní odejdou k jinému velkostatku. A tak za pouhých sedm měsíců — od dubna do října 1783 — si 27 rodin vlastníma rukama postavilo domy, stodoly i hospodářská stavení. Každý si tím vybudoval svůj domov, ale také si na sebe vzal dluh z koupě panského dřeva, závazek roboty a roční činži. Alojzov se tak zrodil jako místo houževnatosti a prosté odvahy začít znova.
1888
Požár, který změnil tvář obce
Noc ze 13. září 1888
Bylo to v noci ze 13. na 14. září 1888, když se Alojzov ocitl v plamenech. Oheň se rychle šířil od stavení ke stavení — a než ho bylo možné zastavit, lehlo popelem 28 domů. Pro malou obec, která po celé 19. století zápasila s dluhy a skromnými výnosy z polností, to byla zdrcující rána. Celé rodiny přišly o střechu nad hlavou, o úrodu i zásoby. Obnova trvala roky. Přesto Alojzov nevzal za své — přičinlivost, která stála u jeho zrodu, se projevila znovu. Požár zpomalil rozvoj obce na přelomu století, ale nezlomil ji. Právě proto, že si Alojzov svůj začátek vytrpěl a vybudoval z ničeho, uměl vstát i po největší pohromě.
1941–1945
Tři oběti, které se nevrátily
Alojzov za druhé světové války
Druhá světová válka zanechala v Alojzově tři jména, která patří k nejtragičtějším v celých dějinách obce. František Dragoun byl udán za ukrývání staré pušky — byl mučen, vězněn, a ačkoli se vrátil, brzy zemřel. Bohuslav Hruban — rodina mu říkala Slávek — byl odvezen do koncentračního tábora ve Flossenburgu. Přeživší, kteří se po válce ozvali jeho rodině, potvrdili, že Slávek transport přežil a došel do Dachau. Byl tam na marodce — těžce nemocný, pár dní před osvobozením. Jak dopadl, si dovedeme představit. Vincenc Vysloužil byl zatčen pro odbojovou činnost a zahynul na pochodu smrti z Vratislavi. Ráno 9. května 1945 přijela do obce spojka zvěstující konec války — procházely tudy sovětské i rumunské jednotky, v okolí se pohybovali i Banderovci. Válka skončila. Tři alojzovští se domů ale nikdy nevrátili.
19.–20. stol.
Halózi — pospolitost, která se nedá popsat
Hospoda, Čaje a život v chatařské obci
Alojzovu se odedávna říkalo Halózi. Toto domácké jméno vystihuje něco, co se do kroniky nedostane: pospolitost lidí, kteří si zvykli spoléhat jen jeden na druhého. Centrem společenského života byl Hostinec U Cásků — nejprve jej vedl Alois Cásek, pak jeho syn Otakar. Hospoda nebyla jen místem k pití: provozovala obchod, řeznictví i vlastní jatka, a její sál hostil divadla, taneční zábavy i obecní schůze. Vedle Cásků existovaly další obchody — u Zlatníčků, u dalších Cásků, i prodej kuřiva z okénka jednoho domu. Nosnou páteří obce byli vždy hasiči. Pořádali zábavy, ostatky, kácení májky — a proslavili Alojzov legendárními odpoledními zábavami zvanými Čaje, na které se sjíždělo okolí z široka daleka. Alojzov byl zároveň chatařskou obcí v krásné krajině, výletním místem pro lidi z Prostějova i Olomouce. Jak vystihnout tu pospolitost místních, chatařů i návštěvníků — to ví jen ten, kdo ji zažil.
1990
Osamostatnění
1. března 1990 — nový začátek
Třicet let byl Alojzov jen částí Určic. Třicet let si obec udržovala svůj charakter, svoji komunitu, svoji identitu — přestože formálně neexistovala jako samostatná jednotka. Když přišel rok 1989 a s ním konec komunistického režimu, obrátily se alojzovské myšlenky znovu k osamostatnění. Dne 1. března 1990 se Alojzov opět stal samostatnou obcí. V listopadu téhož roku proběhly první svobodné volby do obecního zastupitelstva a starostou byl zvolen Jiří Marcián. Po dvou staletích od svého vzniku tak Alojzov ukázal, že nezapomněl, co znamená začínat od začátku.